Dějiny, péče a chov

Určeno pro průměrně zkušeného akvaristu

 Úvod 

      Okruh chovatelů ryb diskus se rozšiřuje rok od roku. Ale přesto nelze říci, že milovníci diskusů tvoří velkou chovatelskou rodinu. Někteří se navštěvují a vyměňují si zkušenosti s chovem a odchovem těchto svých miláčků, jiní se halí v mlčení a dělají s chovem velká tajemství. Jsou-li tu ale odchovy těchto ryb, pak je takové tajnůstkářství absurdní. Proti tomu, ale nelze nic namítat.

      Počalo to tím, že v roce 1840 Dr. Jacob Heckel popsal v análech vídeňského muzea nový druh Symphysodon discus. K tomu se přidali další vědci Rad. Knar /1862/ a Franz Steindacher /1875/, rovněž Rakušané. V pozdějších letech jich následovalo alespoň tucet, až konečně roku 1960 americký ichthyolog Dr. Leonhart H. Schultz se odvážil nově zpracovat Symphysodon druhově. V připojeném textu mimo jiné uvádí:

 

    "Toto nové zpracování druhu Symphysodon jistě ponechá ještě nezodpovězené otázky a také nemusí být posledním slovem v této skupině. Neznáme rozlohu oblasti, v které žije každý druh nebo poddruh, ani nevíme nic o stupni barevného odstupňování mezi druhy. Snad se podaří akvaristům některé tyto problémy probádat. Obohatilo by to naše vědomosti. Záměrem tohoto zveřejnění je, aby akvaristé a vědci věděli, že v Jižní Americe se vyskytují alespoň čtyři různé druhy Symphysodon a že je tu ještě třeba velká vědecká práce, než se pozná jejich život, jejich dějiny a ekologie."

 

 

      Touto okrajovou poznámkou, jak bychom se měli domnívat, neudělal Dr. Schultz za pojmenováním diskusů žádnou tečku. Ale již po vydání tohoto pojednání tu byly hlasy proti, které dodnes nezanikly. Tak například napsal Albert J. Klee, šéfredaktor amerického časopisu "The Aquarium", je na čase, aby nesmysl o specifičnosti diskusů přestal Dr. Leonard H. Schultz z národního muzea Spojených státu uvedl další zpracování druhu Symphysodon, podle mínění předních amerických odborníku, "je těžké nalézt horší analýzu!". Kritika pokračovala v tomto neomaleném tónu dál. Není divu, jednalo se o konkurenční akva. magazín.

      Kdo by měl co říci proti tomuto novému zpracování, ten obyčejně neřekne nic anebo je vůbec nebere na vědomí. Tak například Dr. Karl Heinz Lulling uvádí , že věda nás obdařila podle zpracování čtyřmi základními druhy diskusů a pokud toto zpracování nebude podle regulí revidováno, měli bychom je akceptovat.

      Vidíš vážený akvaristo, v bodě "diskus" neznají někteří chovatelé žádné žerty, zejména tehdy jsou-li za tím komerční zájmy.

      Je samozřejmé, že mnohé z toho, co je dosud uvedeno, nebude řadu akvaristů zajímat, ale právě fanouškové diskusů zahájí mezi sebou tkz. "malou válku", v niž se někteří vzdávají. Světovou postavou v problému diskus je Dr. Axelrod.

      Přeci se nenecháte odradit od zařazení se do rodiny "diskusích bláznů", neboť i když se tyto rybky počítají mezi problémové ryby, není to tak těžké je chovat.

 

Dějiny a popis ryb diskus druhu Symphysodon

 

      V roce 1840 popsal Dr. Jch. Jacob Heckel, ichtyolog z Vídně, našeho dnešního "krále akvarijních ryb" poprvé. K tomuto prvnímu pojednání není bohužel žádná kresba, zato ale značně podrobný popis nováčka z Rio Negro, kterého Nattorer spolu s jinými rybami z této oblasti pro Heckela opatřil. Johan Natterer ji dovezl jako brazilskou říční rybu, pozorování objevitele bylo popsáno, I oddíl "Labraidy". Tento rok vešel do análů c. k. vídeňského muzea. protože v následujících letech ani Nattererem nebyl již žádný exemplář tohoto druhu uloven, platila ryba tehdy již za raritu. Heckel měl pro svůj prvotinový popis jediný a přitom ještě ne plně vyvinutý exemplář, dnes již platného druhu Symphysodon discus. byl o délce ( od špičky hlavy až do středu ocasní ploutve měřeno ) 76 mm, což lze označit jako rybku mladou. Rybka byla ulovena v oblasti Manaus a bylo dopraveno do Evropy podle tehdy praktikované metody a to bez vnitřností. Heckel tehdy sledoval právě šťastnou ideu nahradit číselnými výsledky "ichthyometru" nedostatek věrného vyobrazení. Arai, je to metoda, o které již byly spory, protože by snad možná mohla vést k určitým výsledkům, každopádně však bezútěšně zdlouhavá cesta, způsobila, aby od takového studia ryb odradila, jak to uvedl Dr. Rudolf Knor ve správě zasedání akademických věd ve Vídni v. r. 1862. Byl to tento vědec, který jako první se pokusil o přepracování Heckelova popisu. V této práci je již obsaženo první vyobrazení diskusů vůbec.

 

Popis druhu discus

/podle Schultze/

 

      Tělo je vysoké, okrouhlé, diskovitě zploštěné, poseto hřebenovými šupinami: v počtu 44 až 61 v postraní podélné linii. Šupiny pokrývají také velké části hřbetní a zadní ploutve, ocasní ploutev - bazální třetinu. Rty tlusté a masité. Zuby malé, špičaté, seřazené v řadě. Hřbetní ploutev, 30 - 33 paprsků, ocasní ploutev, 26 - 33 .

      Charakteristické pro zbarvení těla je vždy devět tmavých příčných pásů od hlavy až ke kořeni ocasu. Tři z devíti příčných pruhů, jsou značně tmavší než ostatní. První pruh probíhá přes oko, tři další jsou bledší a až pátý pruh je opět sytý a zdánlivě dělí tělo na dvě stejné poloviny. Další tři pruhy jsou světlejší a až poslední pruh procházející kořenem ocasní ploutve je opět sytě tmavý.

 

Symphysodon discus

      Střední Amazonka, Manaus na Rio Negro,

 

Tvar je skoro kotoučovitý, tvoří k ústům tupý úhel, ocas je krátký, že jeho ploutve sotva vyčnívají z polokruhu, vyznačeného hřbetní a anální ploutví. Největší tloušťka trupu na prsní ploutví předčí jen málo tloušťku hlavy, která je jedna 3/4 obsažena v její délce. Tato délka hlavy tvoří čtvrtý díl celkové délky ryby a třetí díl její největší výšky. Obě čelisti jsou stejně dlouhé, ústní štěrbina začíná zcela vpředu, stupeň pod osou, je velmi krátká.. Rovná se polovině průměru oka, neboť zadní okraj horní čelisti nedosahuje střed mezi okem a špičkou tlamky, malé rty jsou velmi masité.

      Malé kulaté čichové jamky se nacházejí vertikálně nad zadní horní čelistí hranou, trochu opodál nad sebou, horní skoro na okraji profilu. Oko, jehož diametr činí 2/7 délky hlavy, je ve středu horní poloviny hlavy se svým dolním okrajem o 1/2 stupně pod osou a svým zadním okrajem o stupeň délky vzdálen od horního zabočení skřelí se táhne šikmo vpřed dolů, kde tvoří malé zaoblení a blíží se k zaoblení dolní čelisti. Víčko oční za velmi tupým úhlem. Čelo je nad očima velmi vysoké, na každé straně dolní čelisti jsou dva póry ( kanálky ).

      Prsní ploutve začínají svisle pod hrotem skřelí, jsou tak dlouhé jako hlava a šikmo zaokrouhlené, 2 horní a 3 dolní paprsky nejsou děleny. Břišní ploutve, které vyvstávají o 4,5 délky stupně před prsními ploutvemi, jsou skoro tak dlouhé jako tyto, ale zašpičatělé, jejich pichlavý paprsek je mírně silný a dociluje polovinu délky následujících dělených paprsků. Hřbetní ploutev začíná skoro vertikálně nad břišními ploutvemi. Její celá báze, ze které zaujímají pichlavé paprsky jednu třetinu, je potažena šupinatou kůží. Měkké paprsky jsou jen jednou děleny, nemohou se položit, pokládají se stejnoměrně na poslední pichlavý paprsek, jehož délku trochu přesahují a spojují se skoro s ocasní ploutví. Anální ploutev je utvářena jako hřbetní ploutev, jenže robustnější pichlavé paprsky zabírají 2/3 ploutevní báze. Ocasní ploutev, jejž dva paprsky jsou dvakrát, ostatní s výjimkou postraních paprsků, jen jednou děleny, je rovněž zastřihnutá. Anus leží 2,5 délky stupně před anální ploutví.

      Šupiny od středu těla nahoru i dolu se zmenšují, 7-8 šikmých řad malých šupin, které se podobají šupinám na hlavě a na prsou, spočívají na každé líci, přibližně 46 horizontálních šupinových řad je mezi hřbetní a břišní ploutví a stejný počet jednotlivých šupin je v rovné přímce mezi ploutví, na hlavě a ploutví ocasní, horní díl po straně je ze 16 tubičkových šupin, následuje zpočátku zaoblení hřbetu, a má 17-18 šupinových řad nad sebou, dolní rovný díl obsahuje 11 tubičkových šupin. Tvar šupin ve středu trupu je skoro kulatý, na volném okraji je pás s pichlavými krátkými paprsky, které se ke středu rozšiřují. Hned za tímto pásem je v prvém čtvrt dílu šupin jejich paprskový bod, obklopen jemnými koncentrovanými kruhy, které jsou zřejmě zřetelně viditelné, 13-14 paprskových řad se táhne kupředu na pokryté ploše a tvoří okraj právě tolik lehkých vroubení.

      Barva pokožky je světle hnědá na horní polovině a šedohnědá k dolejšku. Tři tmavě hnědé vertikální pruhy o šíři očního diametru obepínají tělo, prvý protíná oko samé, druhý kolem středu těla od báze prvního měkkého hřbetního ploutevního paprsku dolů a poslední je kolem báze ocasní ploutve, asi 18 vlnitých, úzkých, rezavě hnědých podélných pruhu, které mají stejně úzké mezery, táhnou trupem v paralelním směru, jen 2, 3 a 4 pruh od hřbetu dolů splývají, křížíc vertikální pás, do jednoho pruhu. Na hlavě jsou dva bělostné příčné pruhy před počátkem šupin, od jednoho oka k druhému, dva podobně zbarvené pruhy se vinou z každé strany čela k ústům znovu na zadním okraji velké suborbitální kůstky od oka, až ke koutku úst dolů. Prsní a ocasní ploutve jsou žlutavé, poslední jmenovaná má 3 - 4 příčné řady černých teček směrem k bázi, všechny ostatní ploutve jsou jednobarevné, černé.

      V přírodě skýtá tento nádherný a vzácný druh, vyskytující se v řece Barra která se vlévá do Rio Negro, půvabnou podívanou. Základní barva celé ryby je fialově šedá, postranní pruhy okrově hnědé, k ústům se vinoucí pruhy čelně a lícně tyrkysově modré, prsní ploutve hnědočervené, břišní ploutve také hnědočervené, jejich pichlavý paprsek, následující měkký paprsek i pichlavý paprsek v anální ploutvi má na zlatozeleném podkladu podél krásný tyrkysově modrý pás, Hřbetní ploutev je tmavě šedá s načervenalými tečkami. Základní barva oka je černě-hnědá , kolem zornice úzká žlutá, potom černý kroužek, dozadu oblačně hnědě-červená skvrna, Délka popsaného exempláře je 12,5cm.

 

Popis Symphysodon aequifasciata: ( Schultz )

Odrůda S. a. axelrodi

 

      K dispozici byl exemplář ve standardní velikosti 10,5 cm délky, chycený v ústí delty Amazonky u Belem (Brasilie ) Dr. Herbertem Axelrodem. Ostatní pocházejí od Ria Urubů ( 9 exemplářů mezi 105 a 122mm, jakož i 48 exemplářů mezi 75 a 139mm délky, všechny chyceny Dr. H. Axelrodem a Haraldem Schultze). Tato odrůda byla pojmenována k poctě Dr. H. Axelroda, od něho pochází nejvíce odchycených vzorků.

      Základní zbarvení světle žluto hnědá až tmavě hnědá a černá, povlečena devíti příčnými pásky, první přes oko, je tmavě purpurově hnědý až černý a poslední, který probíhá bází ocasní ploutve, je černavý.

      První a poslední jsou značně tmavší než ostatních sedm. Všechny jsou světle purpurové až purpurově hnědé. Druhý, který počíná před tvrdou zadní ploutví, končí již v horním úhlu žaberního otvoru, třetí probíhá bází prsní ploutve a končí před přední bázi zadní ploutve. Další čtyři po těle od baze hřbetní ploutve k zadní ploutví. Měkké konce hřbetních a zadních ploutví vykazují široký tmavě purpurový pás a jsou pokračováním tmavě příčné pásky v bázi ocasní ploutve.

      Měkké zadní a hřbetní ploutve jsou vpředu světle olivové většinou s ojedinělými světlými skvrnami na jejich koncích. Břišní ploutve jsou sytě červeno hnědé ze žlutými nebo oranžově zbarvenými hroty. Hrudní paprsky ploutví světle modré až jasně purpurové, duha červená, předek hlavy s asi 4 horizontálními světle modrými pruhy, zadní ploutev s modrými čarami na bázi.

 

Popis Symphysodon aequifasciata: ( Schultz )

Odrůda S. a. aequifasciata

 

      K dispozici byly 104 exempláře o délkách mezi 69 - 148 mm, chycené Lago Teffé (Brazílie) Haraldem Schultze.

      První popis této varianty jako S. discus aequifasciata podle vzorů z Logo Teffé a u Santarem ( Brazílie ) francouzským ichtyologem Pellegrinem (Mem. Soc. Zool. France vol. 16. p. 230, roku 1903).

      Vyšlo však najevo, že tyto exempláře náleží do jiné skupiny než S. discus a že musely být zařazeny k nové skupině S. aequifasciata.

      Základní zbarvení tmavě hnědavé až zelené s 9 tmavě hnědými příčnými páskami o stejné intenzitě, kromě poslední, nejtmavější. Tyto tmavé pásky mají stejnou pozici (konfiguraci) jako druhově stejné tmavé pásky u jiných druhů Symphysodon.

      Tři čtvrtiny hřbetních a zadních ploutví jsou tmavé až do černa. Ocasní ploutev je transparentní s jednotlivými bílými skvrnami. Horizontální černavé čáry na hlavě, hřbetu, těle s hřbetní ploutvi. Chybí ponejvíce uprostřed těla, vyskytují se však zase zřetelně na břiše a zadní ploutvi. Střídavě světle modré a tmavé šikmé pruhy probíhají přes líce. Tři svislé tmavě světlé pruhy na skřelích. Duhově červeně hnědá, břicho tmavě zelené, vnější paprsek hrudních ploutví modrý s hnědými hroty. Hrudní ploutev transparentní se zelenou bází.

 

Popis Symphysodon aequifasciata: ( Schultz )

Popis S. a. haraldi

 

      K dispozici byl exemplář o délce 117 mm, chycený v horní Amazonce u Benjamin Constant ( trojúhelník Brazílie - Kolumbie - Peru ) na brazilské straně, p. H. Axelrodem a Haraldem Schultze. Odrůda byla pojmenována k poctě bohužel již zemřelého Haralda Schultze ze Sao Paula, jemuž vděčí akvaristika za objevení značného počtu nových a vzácných jihoamerických ryb.

      Kolem této varianty došlo zřejmě v USA k několika zmatkům. Jeden z tamních akvaristů M. Sarl Lyons, uveřejnil v. r. 1959 prvotinu popisu, který ovšem neodpovídal pravidlům nomenklatur ( Tropical Magazíne roč. 4, vydání 3, str, 6 - 10, 4 vyobrazení, 28.11.1959 ).

      Pojmenoval nový druh, jemuž sloužil modrý discus jako vzor, Symphysodon discus tarzoo. Dr. Leonard P. Schultz přisuzoval tomu přece jen natolik důležitosti, že v novém úvodu ke své odrůdě S. a. haraldi uvedl:

      "Když se nějaká neznámá nebo nová akvarijní ryba u akvaristů nově zavádí a když pojmenování jako Sarlem Lyonsem zavedená pro modrý discus se dostane na papír, dochází lehko ke zmatkům mezi těmito zájemci vědeckých a zoologických jmen, nedbá-li se pravidel zoologické nomenklatury. Přeložil jsem článek Mr. Lyonse, Dr. Curtu Sabroskému a shodují se mnou v tom, že pojmenování "tarzoc" nemá v nomenklatuře žádné místo, neboť následující dvě pravidla nebyla splněna, jak to uvádí Mezinárodní pravidla zoologické nomenklatury, (přijaté na budapešťském kongresu r. 1927):

 

      (1) Po 1. lednu 1931 musí být pojmenování druhu uveřejněno v pojednání, ve kterém se autor pokusí uvést rozdílné znaky nebo uvede soubor rozdílných znaků, kterým se tento druh od jiných druhů odlišuje.

      (2) Uveřejnění, zobrazení species se tohoto požadavku nedotýká.

 

      Z toho musíme odvozovat, že Mr. Lyons neuvádí žádné vědecké pojmenování.

 

      Aby se v budoucnu zabránilo v naši zoologické nomenklatuře zmatkům, zdá se být rozumné, aby byla nová odrůda, modrý discus podle nomenklatury".

      Základní zbarvení v přední polovině těla nahnědlé, na zadní části ztmavělé. Hlava v barvě purpurové. Hlava a tělo s 9 tmavohnědými vertikálními pásky, z nichž prvý a poslední jsou tmavší. Prvý pásek probíhá okem přes líc až k hrdlu, druhý od části tvrdých paprsků hřbetní ploutve až k hornímu úhlu skřelí.

      Třetí pásek se táhne přes bázi hrudní ploutve k zadní části nasazení břišní ploutve, další čtyři napříč přes tělo. Osmý pásek od zadního zářezu u hřbetní ploutve napříč přes kořen ocasu k zadnímu zářezu zadní ploutve. Konečně probíhá poslední, ponejvíc černý pásek napříč přes bázi ocasní ploutve. Tři čtvrtiny hřbetní a zadní ploutve černý purpur, který splývá se základním zbarvením těla. Přední zóny měkké hřbetní a zadní ploutve jsou lehce nažloutlé s roztroušenými světlými skvrnami k zádi. Ocasní ploutev je transparentní a rovněž se světlými skvrnami na konci. Břišní ploutev tmavohnědá s vnějším modrým paprskem, jeho hroty jemně růžové. Hrudní ploutev je purpurová s hnědou bázi.

      Horizontálně probíhající pruhy jsou nepravidelně přerušeny, pokrývají celé tělo s výjimkou prsou a týl jako i jednotlivé části středních ploutví. Předek hlavy se čtyřmi nebo pěti modrými horizontálními pruhy, dva šikmé modré pruhy pod okem a dva svislé pásky na žaberním víčku.

      Dr. L. P. Schultz uvádí ve svých třech tabulkách o registrovaných číslech ploutevních paprsků, otvorech v postraních řádkách jakož i obratlích.

 

O původu ryb diskus

Amazonie

      Amazonská řeka Rio Amazonas svět. veletok v Již. Americe největší na světě svou vodností. Průměrný průtok v ústí 220 000 m3/s. s plochou povodí 6,14 mil km2 a délkou toku 7025 km.( pramenný tok Ucayli-Apurimac ). Povodí Amazonie zabírá skoro 2/5 povodí celé Jižní Ameriky největší část je v Brazílii. Amazonie protéká rovníkovým pásmem, bohatým na srážky ( roč. 1500 - 3000 mm ). Za pramen se považuje řeka Apurimac, pramenící v již. Peru, je to zdrojnice Ucayali. Vlastní Amazonka vzniká soutokem Maraňonu, který rovněž pramení v záp. Kordiléře v Peru (ve výšce 400 m n. m. vtéká do Amazonské nížiny), s Ucayali.

      Amazonská nížina, Amazonia - rozsáhlá nížina v Již. Americe v povodí Amazonie rozlohou asi 5 mil. km2. Rozkládá se od And k Atlantickému oceánu. Je největší aluviální nížinou na Zemi. (Půdy, které jsou zaplavovány povodněmi, vody přinášejí sedimentační záplavový materiál). Amazonská nížina je velmi řídce osídlena, vlhké trp. pralesy.

      Od soutoku obou řek má název Amazonas, po ústí Negra se nazývá Solimóes. Šířka řečiště je u m. Iquitos 1800 m, u Tabatingy ( hranice Peru- Brazílie) 2500m, dále 5 - 10 km, u m. Óbidosu se úží na 1800 m s hloubkou 100 m. Na dolním toku Amazonie je řečiště široké 20 km, v ústí však je to až 250 km. Průměrná hloubka je 60 m, průměrná rychlost toku 0,7 m/s.

      Amazonie unáší roč. asi 1 mld. t. kalu a písku, ( břehy a dno řeky se skládají z jílovitého pískovce a křemene). Před ústím do Atlantského oceánu se koryto větví v několik ramen, v ramenu Para vytváří nálevkovité ústí. Přílivová vlna (pororoca - obrovské vlny dosahující výšky 5 - 6m ), proniká až 1400 km proti proudu.

      Amazonská řeka protéká Brazílii a po velkých částech republik Venezuely, Columbie, Ecuadoru, Peru a Bolivie.

      Na horním toku Amazonské řeky při peruánské hranici nazývají domorodci Amazonskou řeku "Tunguragua" (Marańon). Amazonská řeka shromažďuje v řečišti téměř veškeré vodní živočišstvo Již. Ameriky. Řeka přijímá po obou stranách svého toku asi na 200 přítoků. Na amazonské řece počíná údobí záplav počátkem ledna na horním toku v únoru střední tok březen, duben. V červnu dosáhne největší výše a počíná klesati. Stoupání trvá asi 120 dní, 17 m nad normálním stavem vody, za maximum klesání je 10 m pod normálem.

      Amazonskou řeku objevil r. 1500; Vicente Yaňez Pinzon při jejím ústí a nazval ji "Paricura", ale dále ji nezkoumal. R. 1541 vojenský velitel Orellana se poprvé po ní plavil od ústí řeky Napa až do Atlantského oceánu. První vědecká výprava byla podniknuta v. l. 1743-1744, dále v roce 1819-1820 známým badatelem "Alexandrem Humboldtem".

      Voda se dělí podle barvy na čirou, černou a bílou. Jílovitě žlutá, kalná bílá voda, řeky Rio Amazonas, Rio Solimoes atd. Rio Negro patří k řekám s černou průhlednou kávově hnědou vodou. Černá voda je průhledná, ale velmi chudá na minerály. Tato voda mívá hodnoty pH 4,5 - 6,0, a velmi malá vodivost. Řeky s bílou vodou co přitékají z And přivádějí do říčního systému velké množství sedimentu a minerálu jejich pH se dostává nad 6,5.

 

Hlavní přítoky Amazonky

      zdrojnice: Ucayali, Apurimac, Urubamba, Maraňon,

       přítoky zleva: Napo, Putumayo, Japurá, Negro Trometas,

       přítoky zprava: Javari, Jurua, Purus, Madeira-Mamore, Tapajós, Xingú, Tocantins,

 

      Pro terčovce rozlišujeme hlavně tato loviště:

      1/ Rio Negro a s jejím levým břehem od ústí Rio Branco (Bílá řeka) na severu až asi k ústí Ria Cueiras, asi 60 km od Manus. Zde se nalézají S. discus (Heckel)

      2/ dolní tok Amazonky, asi od ústí Ria Madeira kolem Belem a Maraja v ústí delty. Zde se nalézá hlavně hnědý terčovec , S. aequifasciata axelrodi

      3/ střední Amazonka ( jmenuje se zde Rio Solimoes ), asi od ústí Rio Negro vzhůru až přes Tefé, v oblasti Lago Manacapuru a v Riu Purus. Zde nalézáme vedle hnědých variant také modrý terčovce S. aequifasciata. haraldi.

      4/ horní Amazonku od Tefé, přes Leticií ve směru Iquitos, jakož i v Riu Putumayo. Zde se nalézá zelený terčovec. S. aequifasciata aequifasciat.

 

      Při těchto údajích jde přirozeně o převzaté zjištění. Exaktní ohraničení zřejmě nebude také možné, protože ani neexistuje.

 

Diskus v Orinoku

 

Orinoko - špan. Rio Orinoko, fran. Orénoque. Do velikosti třetí veletok Již. Ameriky dlouhá 2062 km ( uvádí se též 2500 km ), povodí 944 000 km2, střední roční průtok 18 000 m3/s. Pramení na západním svahu horského hřbetu Sierra Parima ve Venezuele, část toku Orinoka je hranice s Kolumbii. Orinoko tu protéká Guayanskou vysočinou a severními Andami, zde se obrací na východ a sleduje okraj vysočiny. Tichý tok Orinoka, oživuje nesčetné množství ptactva. Veletok zde dosahuje šíře 2000 - 2600 m, zúžení je jen u Ciudad Bolivar ( Angostura ) na 800m. Z levé strany přijímá jen malé přítoky, z pravé velké Rio Caura a Caroni. Vodu Orinoka uchvacuje mořský proud a unáší ji až do Karibského moře.

      Orinoko objevil r. 1499 Alonzen de Ojeda, r. 1531 Diego de Ordaz plul proti proudu až 160 km do vnitrozemí. Vědecká výprava r. 1800 A. Humbold.

      Čteme-li v časopisech a magazínech něco o terčovcích, máme zato, že tito živočichové žijí jenom v Amazonce a v několika jejich přítocích. Poněvadž je to pro mnohé vědce v náčrtu pohodlné, jmenují jen tyto řeky. Nelze ale pochopit, proč terčovci by neměli být k nalezení také v jiných lokalitách I když byla Amazonka pravlastí těchto ryb, pak by se přece mohly během doby, již jen ročně se opakujícími povodněmi, dále rozšířit.

      Takto posuzováno, bylo by se muselo jednou hledat. Hledalo se a přišlo se že terčovci se vyskytují i v Orinoku. Zatím se vyskytuje jen lovná stanice v blízkosti Puerta Careňo, kde Rio Meta se vlévá do Orinoka. Tato malá vesnička má jen jednou týdně letecké spojení s okolním světem ( Bogota ). Poněvadž se ulovené rybky teprve v Bogotě sádkují pro přepravu, je možné, že výskyt terčovců v Orinoku ještě není tak znám i když se rybky z horní Amazonky (Leticia) dopravují také přes Bogotu.

      Tímto zjištěním byla například silně otřesena teze "dolní Amazonka - hnědý terčovec", "střední Amazonka - modrý terčovec" a "horní Amazonka - zelený terčovec". Mnoho ryb v Orinoku má růžový třpyt, toto ovšem nemusí být poznávacím znamením, neboť červenohnědé řečiště ovlivňuje např. barvu ryb.

      Podle mé vědomosti a známosti jsem se doslechl že by snad měl být velkoobchodník někde v oblasti Frankfurtu n. M.. Sotva lze říci že by šlo o nový druh terčovců.

 

Voda

 

      Často čteme o černé vodě, v niž terčovci mají žít. Není tomu tak. Všechny druhy vod, v nichž nalézáme tyto živočichy, jsou smíšeny. Jak to? To závisí na složení půdy v řečišti Amazonky. Za tímto pojmem se neskrývá, ale jen přímá krajina, kterou řeka protéká, nýbrž celková oblast Amazonky a jejími stovkami přítoků a zase s jejich přítoky. Tato oblast svou rozsáhlostí skoro 8 mil. km2, je jíž hlavní tok přináší do údolí 100 000 - 300 000 m3/sec ( nízké a vysoké vody) a přitom plaví asi 20 t/sec. klesajících látek, nemůže přece při své rozsáhlosti vykazovat žádnou jednotnou vodu. Jenže tento hlavní tok na své tekoucí dráze o několika tisících kilometrů překonává spád jen několika stovek metrů, je také příslušně pomalý. Bylo by klamem očekávat, v takovém kraji, kde se všechno zelená a bují, živnou půdu.

      Prales se musí rozvíjet vlastní silou, což se vysvětluje tím, že humusová vrstva, která se tvoří v evropských lesích jen jednou do roka, se tam tvoří permanentně stálým shozem z rostlin, resp. se obnovuje. Vysoké srážky 2000 až 3000 mm v roce se kromě toho starají o rychlý proces rozkladu a o příliv prakticky destilované vody do beztak již minerálně chudé říční vody.

 

      Rozlišujeme tři různé typy vod, které jsou pro koryto Amazonky typické:

 

      1. Bílá voda. Není tak bílá, jako je to spíše kalná břečka, která by každého akvaristu, který by spatřil tuto vodu, poděsí a opraví si dosavadní představy. V této vodě jsou právě již shora zmíněné klesající kalící látky rozpuštěny, které řeka připlavila na své cestě ze západních vysokých hor.

      2. Čistá voda. V protikladu k uvedenému před tím je tato voda průhledná, často se zelenavým nádechem. Přitéká většinou ze severně položené vysočiny Guayana nebo z jižně položeného masivu centrální Brasilie.

      3. Černá voda. Je to rovněž čistá, ale pro své tmavé zabarvení není při pohledu na ni tak průhledná. Způsobuje to listí, které se neustále do vody dostává. Šetření ukázalo ( Klinge 1971) že v oblasti Amazonky spadne na 1 ha ročně 15 t listí. K tomu ještě připadne asi 11 t kmenového dřeva a 2 t větví. Tyto všechny substance, které dostanou-li se do vody, se postarají o silně obohacení humusovými látkami.

 

      Protože v této oblasti chybí zcela vápno v půdě ( třeba cement je na horní Amazonce velmi cenný a stojí mnoho peněz ), je voda velmi měkká. Dále tu jsou ve vodě již zmíněné humusové látky, které vodě propůjčují nízkou pH hodnotu . Terčovci se nikdy neloví ve velkém proudu, nýbrž vždy na úzkých zónách při březích v blízkostí ústí řek, kde se vody mísí. Vždy je v jejich blízkostí dřevo, buď z poražených nebo zaplavených stromů a kořenů.

      Nadměrné hodnoty mohou přirozeně diferencovat a být závislé na připlaveném množství vody řek. Z měření při vysoké vodě v blízkosti Puerto Narino, asi 50 mil západně od Leticie v květnu vyplynulo 110 micro-Simens při teplotě 26,4°C měřeno za poledne. Další měření vykázalo v době sucha a na jiných místech, dále východně položených míst, podstatně menší micro-Simens hodnoty a skoro vždy vyšší teplotní hodnoty.

      V oblastech, v nichž se terčovci loví, chybí vodní rostliny skoro vždy. Břehy v takových místech jsou strmé a voda, která nepropustí světlo, zřejmě není rostlinám prospěšná. S Luxmetrem například byly naměřeny následující hodnoty světla v bílé vodě Amazonky:

 

několik cm pod hladinou = 15 000 luxů, naproti tomu jen 4 000 luxů v hloubce 50 cm. Kdo tedy tyto rybky nemá jen pro okrasu, může být bez starostí. Rostliny primárně pro své zdraví nepotřebují. Jinak je tomu ovšem, jestliže terčovec je od přírody na takové mírné světelné hodnoty navyklý, je vpuštěn do akvária, které je příliš jasně osvětleno a v kterém chybí přirozená "ochrana", šeré světlo dělá dobře.

 

Lov a přeprava ryb

 

      Také dnes, ve věku moderní akvaristiky, zůstal lov terčovců skoro stejný, jako před desetiletími. Jedině materiály byly nutně novému technickému stavu přizpůsobeny. Protože se ryby ve větším množství vyskytují tam, kde je ve vodě větší množství dřeva, zatáhne se oblast při břehu sítí, která je držena plováky na hladině a je spuštěna ke dnu. A nyní se musí lovci v tomto zahrazeném prostoru pustit do odstraňování tohoto dřeva. Je to tvrdá práce, uvážíme-li, že se musí provádět většinou plavci ve stylu hráče vodního póla. Po skončení této namáhavé práce lze pak teprve spatřit úspěch nebo neúspěch. Ryby, které se pro transport nejeví být vhodné, si domorodí lovci rovnou na místě pečou na rendlíku.

      Transport s místa lovu k odesílací stanicí je většinou spojen s delší cestou lodí. Umělohmotné vaky, sáčky, ale i barely značně přispěla k tomu, že množství ztrát se mohla značně snížit. To neplatí přirozeně jen o terčovcích, nýbrž pro všechny lovené vodní živočichy. Dr. Geisler např. sděluje, že čluny pro lov sumců jsou mnohdy dva až tři dny na cestě. Při tomto časovém rozpětí je možno si představit, že moderní nádrže z umělé hmoty jsou lepší dopravním prostředkem než dříve používané, domorodci a lovce, uříznuté sudy od pohonných hmot.

 

Čím se terčovec v přírodě živí

 

      V oblasti Amazonky se nitěnky ani červené komáří larvy nevyskytují. Ryby zde mají lepší potravu. U tohoto bych se rád pozastavil a citoval Dr. Geislera , který se zabýval při svých různých pobytech v Manas snažil najít odpověď na tuto otázku. Podle jeho poznatku tvoří jepičí larvy důležitou potravu. Larvy černých komárů se v těchto oblastech zřejmě moc nevyskytuje, jak by se zato mělo z evropského pohledu. Další zmínka o hojném výskytu potravy je o malých sladkovodních korýších (ráček )- Macrobrachium , kteří jsou malí a značně měkký, takže je rybky při svých malých tlamkách mohou snadno požírat. Není jednoduché zjistit, čím se terčovci v jejich přirozeném životním prostředí živí.

Jednak se nechce právě chycené rybce otevřít břicho, (je velmi barbarské) a za druhé se často stává, že rybky za mnohdy zdlouhavém lovném procesu zvrátí vše co pozřeli.

      Co se týká krmení v akváriích, bych doporučoval podle mých zkušeností krmit málo, ale častěji více krát než jiné akvarijní ryby.

      Někdo doporučuje vločkové krmení jiný zase ne, ale jen mražené, koretry, patentky, cyclopy. Já osobně doporučuji vše, ale řádně střídat. Tak třeba, koretra a vločky, patentky a rybí filé ( strouhané nebo škrábané ), cyklop, buchanky a krill (mám velmi dobré zkušenosti ), co se týče - granulátu zcela jsem vyřadil z krmení terčovců. Hovězí srdce jako svalovinu ( škrábaná nebo mletá ) jen omezeném množství - důvod je jednoduchý, rybě ztuční vnitřnosti a tím vznikají problémy s potomstvem ( ryba se nechce třít ). Není špatné udělat si směs krmení, kterou zamrazíme a podáváme po menších částech. Co se týká krmení musím každého začátečníka upozornit na to že v žádném případě nekrmit terčovce nítěnkama, končí to většinou tím že ryby uhynou. O chorobách terčovců bude v dalších kapitolách.

 

Jak chovat terčovce v akváriu

 

      Přiměřeně k jejich životu v minerálně chudých a tudíž měkkých vodách Amazonky měli bychom rybky chovat v podobných podmínkách. Voda Amazonky, nebo jejich přítoků, je podle mísení ještě více nebo méně kyselá. Přitom záleží často na tom, mluvíme-li o "mísení", které řeky se s kterými typy vod mísí. Když nesplníme tyto podmínky ohledně vody neznamená že nám terčovci uhynou.

      Zaleží na rybách, které si pořídíme. Pocházejí-li ze zdejších chovů a odchovů jsou již značně přizpůsobeny zdejším tvrdším podmínkám vody.

      S přímými importy z Jižní Ameriky je třeba každopádně zacházet opatrněji, protože nemají a nemohou mít tak dlouhou dobu zdomácnění za sebou jako třeba ryby z pozdějších chovů, které přišly na svět již v naší vodě.

      Před lety jsem začínal s chovem terčovců S. a. axelrodi, které jsem s kamarádem sehnali v tehdejším NDR, fa. H. Härtel Dresden. Podlé mé zkušenosti, jsem vycházel s toho že je dobré kupovat lichý počet ryb, tak jsem začal ze sedmi kusy.

Rybky byly moc pěkné, ( tím se rozumí stavba těla, kondice a jejich barva) čile si plavaly pospolu. Po čase, to je asi tak po roce se začal jeden pár oddělovat, vytvářel si své teritorium.( Rozpoznávání pohlaví je podle mého názoru velký problém, nejlepší je když se vybraný pár sám oddělí od ostatních ).

V té době, ještě nebyly tak účinná léčiva na choroby terčovců, jako jsou dnes. Tak jsem taky přišel o nějaký ten pěkný kousek. K tomu musím říci jak již jsem uvedl v předešlé části, že pokud má ryba v potravě pestrost je vždy při chuti ( pokud je zdravá). Znovu nabádám nekrmit nitěnkami.

      Jak vyplývá z měření různých odborníku a vědců z oblasti Amazonie, co se týká teploty vody, uvádějí že v domovině je teplota 28 - 30°C. Druzí to vyvracejí s odůvodněním že na nalezištích S. a. a. byly v době chudé na deště . V této době přivádějí řeky a jejich přítoky nejméně vody a slunečním zářením se poměrně dost prohřívá. Za tání dosahují vody z Vysokých And na rychlostí, to má za následek ochlazení vody. Při povodni ( velké deště ) měly hodnoty, naměřené těsně nad 26 °C. Dr. Geisler popisuje o jedné zóně smíšení vody od Rio Branco ve které plavaly terčovci jen ve 25,4 °C. Podle určitých odborníků s toho vyplývá názor že by v nádržích měla být průměrná teplota 26,5°C. Já osobně s tímto nesouhlasím. Protože každý druh žije v jiné oblasti Amazonie s jinou teplotou. Mam vyzkoušeno že je lepší vyšší teplota než nižší, podle mne je nejlepší průměr kolem 28°C , ale upozorňuji že je to můj vlastní názor a moje vlastní zkušenost z chovu terčovců. Jednou se mi stala taková nemilá příhoda poškodil se mi termostat a teplota se vyšplhala až na 38°C. K mé radosti rybky to přečkali ve zdravý a pohodě. Ještě bych dodal že ryby žili v 280 l nádrži a byly tam společně s rybami Labeo bicolor. Velmi zajímavé bylo pozorovat, když se oddělil pár S. a. axelrodi, úspěšně se vytřeli a začali vodit mladé jak se rybky Labeo měli na pozoru a vůbec se nedovolili přiblížit k terčovcům, kteří ovládli celé akvárium.

 

Rostlina - ano nebo ne ?

 

      Je to další otázka, která nemusí být závislá na výsledku v chovu terčovců. Kdo má ryby "jen tak" pro okrasu, tomu lze naprosto doporučit rostliny při malém nepatrném základu ( vrstvě ) půdy. Určitá čistota musí být v každé nádrži. Nutno si udělat čas a tuto základní půdu čas od času odsát a během této práce odstranit detrit. Taková nádrž se může třeba skládat z těchto rostlin. V zadní části Vallisneria spiralis, Echinodorus bleheri, Echinodorus amazonicus, v předu břidlici, kterou vystřídá kořen ( řádně ošetřen ), v přední části Hygrophila corymbosa, Echinodorus tenellus a Cabomba spec., toto je jen malý návrh.

      Kdo chce terčovce pěstovat, aby se vytíraly, upustí beztak z hygienických důvodů od založeného dna a rostlin. Je lepší nemít žádnou překážku, aby dno mohlo být snadno odsáváno. Tato co možná nejpřísnější hygiena je pochopitelná, protože každý pěstitel baží na konci svého snažení, uvidět ve své nádrži, chovný pár terčovců, jak si vodí své mladé potomstvo.

      Nádrže pro terčovce se většinou vyznačují, čisté dno pokryté různými kořeny ( je třeba, aby byly řádně připraveny pro tyto nádrže - vyvařeny). Je to dobře pro ryby v tom, že i v přírodě terčovci žijí v oblastech kde je velký výskyt kořenů a to jako ukryty, protože, každá rybka se ráda schová třeba za účelem svého bezpečí nebo při dopadu prudkého světla. Já osobně plně kořeny doporučuji.

      Jak tedy osadit nádrž, osobně jsem používal misky (ne umělohmotné) slepené z břidlice (nejlepší břidlici, kterou mám vyzkoušenou je z oblasti Žel. Brodu) v kterých se mi osvědčili rostliny Echinodorus amazonicus, asi proto že snášejí vyšší teplotu vody, která je potřeba k rozmnožování terčovců.

      Dobří chovatelé terčovců počítají pro své rybí miláčky po 50 litrech vody na každou dospělou rybu. Proto se používají nádrže pro chovy o 300 - 400 l.

      Při chovu je účelné, abychom udržovali chovnou nádrž v čistotě a aby byla přehledná. Má se tudíž upustit od umístění většího počtu a druhů rostlin a především od nekontrolovatelné půdy stejně jako u jiných ryb.

 

Výměna vody

 

      Doporučuje se, aby k výměně vody nedocházelo v příliš dlouhých intervalech. Jak známo, terčovci jsou ve své reakci velmi citliví na odpadní produkty ve vodě. Lze tedy dospět k míře, která se musí orientovat podle velikosti nádrže a počtu ryb. Přesněji vyjádřeno: Čím větší akvárium a čím méně ryb obsahuje. o to méně často musí být voda měněna. V oblastech, kde se vyskytuje příliš tvrdá voda, musí být přidávaná voda měkčí , třeba z jiných oblastí.

 

Jak získat měkkou vodu

 

      Na tomto místě bych chtěl jenom popsat, jak lze sestavit z různých typů vody podle požadavků. V základu známe tři druhy vody, kterými můžeme vylepšit tvrdší vodu vodovodní: dešťová voda, destilovaná voda a voda měkká z přírodních pramenů.

 

Dešťová voda:

      Dešťová voda se tvoří vypařováním a je všeobecně velmi měkká. Je skoro úplně zproštěná od rozpustných minerálů. Protože však naše ovzduší je velmi silně znečištěno, převážně v průmyslových oblastech nemůžeme se již spoléhat na čistotu a kvalitu takové vody. Jen v případě, jsou-li průmyslové závody vzdáleny, jsou tím myšleny venkovské oblasti, ale i tyto jsou dnes znečištěny různými spady z ovzduší.

 

Destilovaná voda:

      Kdo si sám nedovede vyrobit destilovanou vodu, v žádném případě by ji neměl kupovat u různých čerpacích stanic, nýbrž v lékárnách, ale tam je problém v množstvy. Já osobně doporučuji kupovat u takových firem které potřebují destil. vodu pro svoji výrobu. ( různé chem. závody, mají velmi kvalitní destil. vodu, mám to vyzkoušený ve více případech ) Při trvale větší spotřebě bychom si také mohli koupit zařízení které nám vlastně vyrábí destil. vodu. ( kolona ) Je samozřejmé , že takové zařízení je dost drahé, ale podle mého názoru se náklady poměrně brzo navrátí.

      Nenamíchaná destilovaná voda je pro pěstování jakýchkoliv ryb nepotřebná. Je mrtvá. Teprve po smíchání s normální vodou s vodovodu nebo jinou přírodní, je možné ji používat pro pěstování a chov akvarijních ryb. Musíme pochopitelně znát jaké hodnoty má ta určitá voda. Přitom musíme brát v úvahu, že 1° karbonové (uhličitanové nebo také jednoduše -celková ) tvrdost má vodivost asi 30 uS a střední hodnota destil. vody je většinou kolem 2 uS . Vycházíme-li z tohoto poznání, dá se voda míchat i dvěma metodami:

 

Příklad 1:

Hledání poměru mísení při znalosti hodnoty vodivosti uS . Máme k dispozici vodu z potrubí ( vodovod ) 20°KH , to znamená 600 uS. Požadovaná voda pro chov je asi 100 uS. Z toho vyplývá s přihlédnutím ke zmíněným 2 uS u destilované vody tato směs:

 

Výsledek: 

Musíme 98 dílu vody (vodovodní) smísit s 500 díly dest. vody , abychom získali vodu 100 uS. vodivosti. 

Příklad 2:

Hledání poměru směsi při znalosti KH. Máme zase k dispozici vodu ( vodovodní ) 20°KH. Požadovaná voda má mít 3°KH . Destil. voda přibližně 0°KH , z toho vyplyne tato směs:

Výsledek: 

Musíme 3 díly vody ( vodovodní ) smísit se 17 díly dest. vody, abychom získali vodu o 3°KH. 

Jak již bylo popsáno v Lehraeister Buch č. 1029, byla destilovaná voda získávána v dřívějších letech odpařováním a následným ochlazením. V dnešní době mluvíme o výměně iontů ( anionty, kationty ). Günter Schmidt ve své knize "Das richtige Aquarien-Wasser" (LB 72) píše na toto téma o zajímavostech , které jsou pro chovatele terčovců , podle mého názoru velmi zajímavé.

 

Okyselování vody

 

      Okyselování vody se může dít třemi způsoby: přidáním kyseliny (např. fosforečné ), přidáním rašelinového extraktu ( výtažku ) nebo filtrováním resp. okyselováním přes speciální nádobu za pomocí vláknité rašeliny.

      Použití kyseliny fosforečné je trochu problematické, lze to provádět jen za stálého měření pH hodnot, při použití kyseliny musí být vydatné vzduchování.

Ve velkém akváriu může několik kapek, příliš mnoho nebo zase rychle podány, způsobit otravu kyselinou. Při tomto vzniku kyseliny dochází k silnému růstu nevítaných řas. Chovatel terčovců by měl svou vodu okyselovat slaběji reagujícími substancemi ( látkami ) získanými z rašeliny. Používání vláknité rašeliny se osvědčilo u většiny chovatelů jako nejpohodlnější a současně nejpoužívanější metoda.

      Při návštěvě u chovatele terčovců, na Slovensku, jsem viděl zařízení umístěné za nádrží, byl to vlastně vložený venkovní filtr, který obsahoval vláknitou rašelinu. Chovatel byl s tímto( tak řečeným okyselováním ) velmi spokojen, na dotaz zda je to vlastní, mě odkázal na starou literaturu. Sám jsem to nezkoušel. Já osobně jsem používal kořeny, ( perfektně očištěny a vyvařeny ) při vyšších teplotách, dobré filtraci jsem se dostal také k hodnotám pH které vyhovovali při úspěšných výtěrech terčovců.

 

Chov terčovců

 

      Po přečtení těchto stránek, není záruka že se stanete perfektním chovatelem terčovců. Bylo-lo by to tak jednoduché, nebyly by terčovci počítány, mezi ryby problematické.

      Hodně se v akvaristické literatuře uvádí že pro začátečníky je lepší začátek z hnědými terčovci S. a. axelrodi. Já osobně toto považuji za holí nesmysl, protože chov terčovců, není pořád tak jednoduchý. Hlavně, každý chovatel si má uvědomit, v které lokalitě Amazonky, konkrétní terčovci žijí. (teplota vody, složení vody)

 

Proč nemůže jikra terčovce přežít v tvrdé vodě.

 

      Různé tekutiny mají rozdílný tlak. Je-li voda se značnými minerály, tedy tvrdší, než buněčný obsah jikry, poškodí se tato silně diferencí tlaku, což pak vede ke ztrátě jednotlivých jiker nebo celého výtěru. Jednak rozdíl v osmotickém tlaku mezi jikrou a semennými buňkami, které jsou obklopeny tenkou blanou a na druhé straně obklopující voda zapříčiňují, že se tak zvanou osmosou (tlak způsobující průnik ve vodě rozpuštěných látek stěnou, v daném případě stěnou jikry) odebírá voda z vnitřku membrány. Ježto je koncentrace vody v jikrách dána zákonitě přírodou, jikra po ztrátě vody nemůže dále žít. Odumírá a zhoubovatí. Tento osmotický tlak, který není nic jiného než vytvoření rovnováhy uvnitř a navenek, nutí chovatele, aby chovným párům a tím i jikrám, poskytl chovnou vodu, která je přizpůsobena tlaku roztoku uvnitř jikry. Malé odchylky se z buňky ještě regulují, větší způsobují svraštění (odnětí vody v důsledku slabého tlaku z vnějšího prostředí ). Pro chovatele terčovců z toho vyplívá že při kvalitách našich domácích vod je nutnost, aby se minerální obsah výchozí vody snižoval (viz. předchozí kapitola).

      Musí tu být snaha, aby ryby byly chovány pokud možno přirozeně. K tomu se ale společné nádrže nehodí. Protože terčovci žijí v přírodě bez rostlin, není tedy třeba, aby byly v akváriu rostliny. Na druhé straně by mohl mezi terčovci nastat určitý druh paniky a proto je nutné aby byly vytvořeny úkryty. Tomu nejlépe vyhovíme, dáme-li do nádrže několik kořenů, ( upozorňuji řádně ošetřeny ) za které se ryby mohou schovat. Zároveň kořeny by měly poskytovat úkryty před světlem, jelikož terčovci mají rádi stinná zákoutí.

      Jak již bylo na jiném místě popsáno, je třeba, aby dno nádrže bylo vždy přehledné. Proto nedoporučuji, dávat na dno nádrže žádné oblázky, kousky břidlice či jiné podobné předměty. Při hladkém dnu nádrže je snadnější odsávat veškeré zbytky nestrávené potravy, aby se tím zabránilo tvoření nitrátu (dusičnanu).

 

Rozdíly v pohlaví

 

      Protože rozdílnost v pohlaví u terčovců nelze skoro vůbec rozeznat (pozná se podle chování dospělých ryb, ale ne vždy), nebudeme kupovat tři nebo čtyři ryby v naději, že získáme pár. Já osobně vycházím vždy z lichého počtu ryb (nevím proč, asi že mi to vždy vyšlo a nějaký ten pár se utvořil). Doporučuji vycházet minimálně ze základu tak 9 kusů, když jich je více je lepši (9 až 15 kusů).

      Protože terčovci netvoří žádné pevné revíry, nýbrž nádrží proplouvají jen v houfu, nelze vycházet z toho, že by snad samečkové bojovali o revír. Boje se odehrávají a jako vítěz tu je většinou nejsilnější ryba, přičemž pohlaví tu nehraje žádnou roli. Přitom se strkají a tlamkou tlučou (dává štulce do zad ). Potom zejména při krmení je možno u polodospělých pozorovat, jak se značně podrobují povolně pořadí a přednosti. Vládne zde určitá hierarchie.

      Vůdčí terčovec je vždy prvý u krmení. Jestli ho někdo jiný nedopatřením předejde, ihned je volán náznakem útoku k pořádku. Jen zřídka si tu zahraje nejsilnější ryba na tyrana, jako to třeba můžeme pozorovat u chovu jiných ryb. Odlovíme-li vůdčí rybu z nádrže, mění se také mezi rybami celé pořadí, jako by bylo nově stanoveno. Není žádný náhradní zástupce, který by nastoupil ale dojde k novému výběru. (dalo by říci k volbám)

 

Tvoření párů

 

      Tvoření páru není stejné jako u jiných ryb. Terčovci plavou opatrně ( klidně ) jeden k druhému, kolem sebe, jeden kolem druhého a zase naopak . Mnohdy také stojí klidně pospolu se skloněnou hlavou. Pokud jsme jim již nabídly vsazením keramické vázy, nejmilejší místo k výtěru, dochází po krátkém zatřepání sebou k příjmu této vázy.( mam vyzkoušený květináč , který je úzký a vysoký, můžeme toto sestavit i z několika květináčů tak asi tří od většího až po úzký )

      Potom následuje více či méně vydatná "čistící orgie", přičemž obě ryby svými tlamkami pečlivě očistí místo pro výtěr od všech nečistot.

      Není-li takového substrátu, keramické vázy, vezmou si rybky i jiné substráty za místo výtěru. Mohou se však později projevit jako méně vhodné, když se vylíhnuté jikry sesunou s listu rostliny, nebo stěny akvária a spadnou na dno. Na keramické váze s jejími šikmo spadajícími stěnami se jikry přece jen zachytí.

      V literatuře, ale i mí známí akvaristé uvádějí že se terčovci vytřely ve večerních hodinách. Toto mohu potvrdit i z vlastního pozorování, je to fantastická podívaná když se třou terčovci. Výtěr oba rodiče střídavě ovívají. Při teto proceduře se dostává výtěru ovíváním, působením prsních ploutví, vody nasycenější kyslíkem. Při tom je důležité, stejně jako při procesu vytření a následujícím oplodněním, dobrá harmonie obou rodičů. Bohužel se ale také vyskytují někteří jedinci, že své jikry požerou.

 

Proč staří své jikry požírají

 

      Nikdo asi nemůže na to dát konkrétní odpověď. Některé páry jsou patrně ještě mladé a nezkušené. Chybí jim správný intelekt. Po několika výtěrech požírání ustává. Někteří terčovci, jsou to ponejvíce jedinci, se mohou stát notorickými požírači jiker. S nimi se chov nikdy nepodaří. Jde-li tu o samičku, pak je to špatné. Samečky můžeme přelovit. Pro chov jsou sice také ztraceni, ale lze jejich partnerky svést s novými samečky, u nichž vášeň žravosti jiker se neprojevuje a chov se může podařit.

      Kdo se chce věnovat chovu terčovců, nesmí být netrpělivý. Tyto ryby neznají nic o dnešním stresu, nepřipouští aby na ně působil. Chov se vyvine v převážných případech ve hru trpělivosti. K tomu přistupuje chovatelská zkušenost a jakýsi jemný postřeh. Důležité je pozorování ryb, studiem jejich návyků, abychom se vyvarovali pozdějším chybám. Kdo nezná své rybky jednotlivě, má nevýhodu. Jsou také chovné páry, které dovedou po nějakou dobu bez přerušení vychovávat mladé v rychlém sledu. U těchto párů může dojít k tomu, že rodiče u určitých chovů nevytvářejí žádný kožní sekret, což je situace, která staví chovatele před velké problémy. Pokud je ztráta kožního sekretu, znamená to úhyn rozplavaného potomstva. V zahraniční literatuře se popisovalo několik umělých odchovů, ale většinou bez nějakého úspěchu alespoň co jsem se dočetl nebo doslechl od chovatelů terčovců. (pokrač. příště)

 

Vylíhlé potěry

 

      Vylíhlá mláďata, která přicházejí z jiker, asi po 60 hodinách při 30°C / zčásti za pomoci rodičů, kteří je vyloupou / jsou ihned rodiči opatrována. Mají malé, ne dlouhé hlenité vlákno / asi jako závoj / na hlavě, s jehož pomocí rodiče je zavěsí na nové místo substrátu. Říkáme tomu, že jim rodiče "ustlali jinde". Často dochází k tomu, že se takto zavěšené mládě silným zmítáním osvobodí a pomalu se po keramické váze, nebo jiné náhražce sklouzne. Většinou tato příhoda neunikne pozornosti rodičů, mladě je ihned sezobnuto a přilepeno znovu k ostatním do hnízda. Zde poznáme jak je důležité lehce přehledné dno (bez písku či jiných předmětů) akvária, nikoliv jen pro chovatele, nýbrž také pro rodiče rybek. Může se stát, že rodiče ustelou svým mláďatům vícekrát.(přenášejí z místa na místo) Zhruba tak po 60 hodinách, po vylíhnutí je žloutkový váček stráven a mláďata plavou volně. Nyní nastává nejdůležitější okamžik a to aby rodiče začali vylučovat kožní sekret. Dospělé ryby jsou pokryty našedivělým hlenem a z nichž zpravidla jeden z rodičů děti vyvádí. Vezmeme-li si na pomoc lupu, rozeznáme, jak rybí potěr svou potravu obírá ze stran rodičů. Dříve se hovořilo o "kojících rybách", protože se zpočátku mělo za to, že mláďata si berou svou potravu na některých místech těla po způsobu mláďat savců. Je to prostě fantastický pohled, když si rodiče vodí (vozí) svá mláďata po nádrži.

      Po určité době, zhruba asi po dvou hodinách, dochází mezi rodiči ke střídání a to tak, že střídající partner se postaví vedle druhého a ten prudce vyrazí kupředu, takže rybí potěr opadá, protože mu nestačí, avšak nalézají u druhého rodiče novou potravu. Ryba, která se zbavila svých mladých myslí zase na sebe. Po krátké přestávce pluje klidně nádrží ( projíždí se ), stale trochu vzdálena od druhého partnera, který vodí mladé, aby si sehnala potravu pro sebe.

      Rodiče v tuto dobu berou relativně málo potravy. Má se tedy krmit úsporně a dávat potravu rychle klesající. Živé komáří larvy, které volně plavou ve vodě a přitom sebou škubají, mohou rodiče ( nebyly-li včas pozřeny ) přinejmenším zmást a rozčilovat.

      Večer v hodině, kterou si rodiče mladým sami zvolí, ukládají své mladé tkz. ke spánku. Částečně jsou mladé stále ještě přichyceni na substrát, až konečně šlemovité vlákno zmizí. Potom odpočívají mláďata na dně, stale však v blízkosti jednoho z rodičů. Osobně bych doporučoval, po dobu těchto prvých týdnů se alespoň částečně svítilo, aby rodiče přes slabší osvětlení mohli mít mladé na očích.

      Přeměna kožního sekretu na potravu platí za jeden z nejobtížnějších výkonů při vyživování mláďat. Chovatel je tu také odkázán na spolupráci rodičů. Jsou to oni, kteří mláďata, nastane-li doba, zavedou do mraku artemie, aby jim ukázali kde naleznou nejbližší větší potravu. Jakmile jednou některá z rybek započne s požíráním této nejmenší živé potravy, bleskurychle ostatní ji napodobují a mláďata, která jsou stále hladová, si poté začnou nacpávat svá bříška. Ale i zde platí to co se stále všude hlásá, málo a častěji je lépe. Kapacita příjmu těchto malých rybích žaludků je pochopitelně omezena. Nekrmte proto nikdy přespříliš, ale dávky opakovat s odstupem asi 1-2 hodin.

      Opětně nutná přeměna potravy - po 8-10 dnech - na větší potravu, buď živý velmi drobný cyklop, nebo po malých částech mražený cyklop, je dobré zvýšit pozornost při krmení. Mláďata jsou nyní asi 5 mm velké a lze je tedy lépe pozorovat. Některé lze pozorovat, jak stále ještě příležitostně se živí z povrchu těla starých. Snad se jim zdá kožní sekret lepší a tím mají k dispozici stravu smíšenou. Asi ve 14 dnech po vylíhnutí začínají se nejsilnější mláďata poznenáhlu od rodičů odstavovat. Vrací se přirozeně pod ochranu starých, avšak pomalu si berou svou potravu také ze dna a nabývají stále více na samostatnosti. Přitom jsou však podporovány svými rodiči. Žvýkají svým mláďatům příliš velkou potravu. Dodávají jim tím chuť a ukazují svým mláďatům co všechno mohou v budoucnu požírat. Mají-li být rybky v budoucnu navyknuty na zvláštní potravu ( např. různé mražené krmení), pak je čas, aby byly na příjem tohoto krmiva navyknuty.

      Nyní lze velikost krmiva pomalu stupňovat. Asi po 6 týdnech dosáhly mláďata asi 3 - 3,5 cm délky. Jsou již samostatné, že mohou být vyloveny z nádrže svých rodičů, aby pak byly přemístěny do chovné nádrže. Podle vlastních zkušeností nedoporučuji v této velikosti dávat více chovů do jedné nádrže.

 

Vysokým pěstěním, k tyrkysovým terčovcům

 

      Již po několik roků jsou Wattleyovy tyrkysové terčovce k dostání ve spec. obchodech. Ryby, které jsou k dostání jako mladé za cenu dostupnou, skrývají přirozeně v tomto stadiu ještě riziko, že nebudou později vypadat tak, jak jsme si to představovali. Viděl jsem tyto terčovce u více chovatelů. skutečná tyrkysová zelená kovově třpytivá a tak probarvená od rtů až k zárodku ocasní ploutve. Po určité době byly mi nabídnuty jedním známým chovatelem, který své ryby prodával (tyrkysové terčovce). Cena byla v rámci mých představ a rybky ve velikosti kovové padesátikoruny, dávali naději na pozdější zdárný úspěch v chovu. Nezklamal jsem se, byly takové jak jsem očekával. Ne všichni živočichové dorostli stejné velikosti. Plavali v jedné z mých nádrží (300 litrů) mezi rostlinami (Echinodorus amazonicus a E. argentinensis) a kořeny (přírodní).

      Co jsou to Wattleyovy tyrkysový terčovci za ryby a jak byly vychovány? Za účelem zodpovězení těchto otázek si musíme přečíst některé články Jacka Wattleye z Floridy. kdo hovoří s chovatelem terčovců, musí být bdělý a musí vyčíst potřebné mezi řádky ( z rozhovoru ). Naproti tomu pokud by jsme věřili všemu náš vlastní chov by byl nejistý ( v našich očí ). Vypěstuje-li chovatel nové barevné varianty na těchto rybách, pak mohou být takové odrůdy nějakou dobu velkým obchodem. Vychovaná varianta v takovém skvostném zbarvení, k tomu ještě z "králů chovaných okrasných ryb" terčovců byla na trhu rarita.

      Po desetiletém bezvýsledném experimentu dospěl Wattley k prvému výtěru, z kterého si postupně vybudoval základní kmen.

 

převzato: 

Hans J. Mayland Lehrmeister n. 73, Albrecht Philler, Minden

Encyklopedie Academia 1984 institut ČSAV

Dr.Dr.h.c. Günther Sterba Urania-Verlag Leipzig. Jena. Berlin 1979

Akvárium terárium

Aquarien Terrarien - Deutschland